Den 5., Středa, 14. 7.

Kocbekov dom - Planjava - Kamniško sedlo - Frischaulov dom

Po ranní klasice míříme okolo Planjavy do Kamniško sedlo. Kdo si dostatečně neužil vrtulníku včera, může to dnes dohnat. Dnes dokonce i přistává. Na svahu těsně pod vrcholkem Planjavy (přes kterou radši nejdeme) je pěkně nevlídno - poprchává (zvláště když se zastavíme), zahalují nás mraky a je zima. Zde ještě uvedu, že pochodujeme ve dvou dvojicích (Glum s Padákem, Kamila s Drakem) - dále už to uvádět nebudu.

Spojujeme se až před první opravdovým klettersteigem asi kilometr západně od Kamniško sedlo (z kterého na nás již mává horská chata). Nejdříve jsme nuceni přelézt nepříjemný sněhový jazyk. Sníh nebyl měkký a k uklouznutí člověk neměl daleko (jak se brzy přesvědčíme). Po sněhovém jazyku si navlékáme sedáky. Glum vyhrává nad Padákem Kamilin prsák. Kamila zatím počká, aby ji pak Drak převedl bez baťohu. Klettersteig se nakonec ukázal vcelku v pohodě a nic se naštěstí nestalo.

Teda nám se naštěstí nic nestalo. Chvilku po nás dorazila ke sněhovému jazyku holandská rodinka, jejíž matka na sněhu uklouzla a řádně se odřela. To se dozvídáme od dvou Slovinců, kteří zůstávají s Padákem a Glumem za klettersteigem a debatují o vzniklé situaci. Drak se zatím vrací, aby zhodnotil situaci a převedl Kamilu. Po převedení Kamily se Drak k Holaňdanům vrací ještě jednou, aby poskytlo matce první pomoc (zanechává i část svého proviantu). Slovinský pár zatím vyjednal pomoc u horské služby a odchází. My je zanedlouho následujeme. Docházíme k chatě v Kamnišku sedlu, kde se situace holandské rodiny rovněž řeší. My si dáváme pivo (slib z klettersteigu) a odcházíme. Při odchodu jsou již vidět všichni Holaňdani mašírující k chatě pod vedením slovinského zachranáře.

Námi vyhlédnuté místo na spaní se nachází v údolí Korovače nedaleko Frichaulova domu. Je to ale bohužel asi 600 metrů pod námi, a tak nám nezbývá než draze vyšplhané metry opět sešplhat. Není to ale vůbec jednoduché (do cesty se nám postavilo i několik jednodušších klettersteigů, které ale tentokrát lezeme bez jištění). Na dně údolí už toho máme pěkně plné zuby. V údolí se nachází vysoký vodopád, který jsme ovšem viděli jen zdálky. Cesta k němu nikoho neláká...

Trochu problém se ukázal s místem na spaní. V Frischaulově domě se ptáme (naposled), jak je to zde se stany a dostáváme odpověď (od člověka, který předtím umlátil lopatou myš), že po celém údolí se rozprostírá národní park a spaní je přísně zakázáno. Na mapě ovšem žádný park není... Po malé poradě je rozhodnuto vzít u domu vodu (někdo by mohl říct i ukrást) a zmizet, kdesi výše. Po hodině hledání mezi beznadějně vyschlými koryty Kočary jsme nakonec našli místo v lesíku. Při hledání místa jsme slyšeli bekání kamzíku (zahlédl je ale jen Padák) a narazili na kámen, kde bylo připevněno asi osm desek oznamujících různá úmrtí v horách. Asi nejpodivnější byla deska z roku 1997 oznamující úmrtí pěti Slovinců 10. června (!). S co nejmenším hlukem vaříme a brzo usínáme. Noc je v údolí teplá a spí se dobře.

<< předchozí | fotky | nahoru | další >>