Den 2., Neděle, 11. 7.
Lublaň - Kamnik - Kamniška Bistrica
Ani nevíme jak a kde, ale vlaku se podařilo nabrat skoro tříhodinové zpoždění, a proto do Lublaně dorážíme až okolo 8:30. Jsme celý rozlámaní a unavení, to nám ale nebrání vydat se na průzkum nádraží. Drak nachází autobus do hor a všichni si mění eura na slovinské tolary (1 euro = 240 tolarů).
V 10:00 nasedáme do komfortního autobusu, loučíme se s Lublaní a mizíme směrem k horám. Vystupujeme až na konečné autobusu v podhorském městečku Kamíku. Ihned na nádraží získáváme informace o autobuse až do samého srdce hor. Jede ale až za šest hodin, takže máme spoustu času prozkoumat slovinské městečko. Padák objevuje obchod, kde nakupujeme ještě nějaké pochutiny (hlavně bonbóny) - ceny jsou ale dost vysoké, a hospodu, kde s následně usazujeme. Obsluha je příjemná a celé hospodě vévodí obrovský obraz jakéhosi slovinského válečného hrdiny. Obraz není ale umělecky příliš vydaření - slovinští koně by podle něho měli na předních končetinách čtyři klouby (tzv. pavuko-koň)...
Hospoda ale bohužel brzo končí a nám nezbývá než vyjít dále do města. Prohlížíme si kopeček s parkem a kaplí, Padák se zahřívá a akorát, když se chceme pustit do oběda, začíná pršet. Naštěstí hnedka za rohem objevujeme další hospodu, která je příjemná jak ta první... Koštujeme slovinská piva (jasně vyhrává pivo Union) a někteří členové expedice i místní podobu pizzy. Občas probíhá vcelku živá konverzace s obsluhou - slovinštině lze jakž takž rozumět. Rada slov je naprosto stejných (například "pivo"), některé si člověk odvodí (chleba je "kruch" psáno "kruh"), jiná jsou pro Čechy těžko pochopitelné (například stan na "šator"). Také se seznamuje se slovinskými bankovkami a mincemi. Není to ale příliš snadné - bankovky jsou všelijak barevné a je jich hodně, mince skoro stejné a přepočet na české koruny představuje malý matematický problém...
Okolo páté již sedíme v autobuse do hor. Jedeme směrem na Kamnišskou Bystricu. Vystupujeme na parkovišti ještě před ní. Odtud chceme zítra zahájit výstup do hor. U místa, kde (zcela podle bajkalské zkušenosti) mizí neuvěřitelně velký potok, zůstáváme na noc. Stavíme první stan, jíme první "pochoutku" z pytlíku apod. Panové se jsou ještě po večeři projít k nedalekému vodopádu (okolo nás tím směrem za celý večer proběhlo několik lidí). Nakonec k němu dorážejí jen ale Padák s Glumem. Ti si zde dopřávají i studenou koupel. Když se vrátili na tábořiště, zjišťují, že se k nám přidal jeden český pár, který rovněž jde do hor. Alespoň jsme od nich získali cenné informace. Například, že spousta cest v horách je uzavřená či jen těžko průchodná (zvláště na severních svazích panuje ice age).
<< předchozí | fotky | nahoru | další >>